TALÍŘ TUPESY - ÚŘEDNÍČEK

PRŮMĚR 34 CM. NEČIŠTĚNO. SNAŽÍM SE DO VĚCÍ NEZASAHOVAT, NĚJAK NEODBORNĚ UPRAVOVAT RENOVOVAT NEBO UMĚLE VYLEPŠOVAT. TAK JAK K NIM PŘIJDU TAK JE NAFOTÍM A

PRODÁM.  PLATBU  PROSÍM NA MŮJ ÚČET.DOTAZY antik-sm@seznam.cz

UVEDU VÁM NAŠE ZVYKLOSTI S BALENÍM. ZBOŽÍ MÁ BÝT ŘÁDNĚ ZABALENO BUBLINKA KARTON ZMAČKANÉ NOVINY MOLITAN POUŽÍVÁM  I  PLASTOVÉ LÁHVE NA VYCPÁNÍ BALÍKU ATD. ZBOŽÍ POJISTÍME. POTOM  SE NEMŮŽE NIC STÁT. SÁM PRODÁVÁM  A KUPUJI NA INTERNETU,  TAK  VÍM  O ČEM MLUVÍM. JDE NÁM O TO ABYCHOM  ZANECHALI TYTO VĚCI I PRO DALŠÍ GENERACE!! KOUPÍTE SI DNES MOBIL,POČÍTAČ NEBO AUTO A POROVNEJTE JAKOU MÁ HODNOTU DNES A ZA DESET LET??. NAŠE VĚCI MAJÍ MAJÍ CENU STÁLOU TŘEBA I ZA STO LET.!!!

POKUD ZAKOUPÍTE  VÍC VĚCÍ U NÁS MŮŽETE PO DOHODĚ UŠETŘIT NA POŠTOVNÉM

Výroba fajáns První pokusy o zavedení výroby fajáns v Tupesích se datují do let 1914 – 1920. Zakladatelem výroby fajáns se stal Jaroslav Úředníček, který se narodil v Napajedlích v rodině hrnčířů. V Tupesích roku 1909 koupil cihelnu a postupně se začal seznamovat s výrobou majoliky. Částečně mu pomohl v roce 1914 hrnčířský kurs v Hodoníně, který byl zaměřen na základy džbánkařské výroby. Jako vzor si vybral a obdivoval habánskou majoliku a jejich hrnčířské umění, které provozovali na našem území od roku 1534 do roku 1685. Na začátku své práce se musel potýkat s mnoha problémy. Prvním z nich byla hlína. Tradiční hrnčířská hlína se nesnášela s glazurou, přesto však vhodnou hlínu našel poměrně brzy. Objevil ji v trati zvané „Soudné“. Je to lupek magurského flyše, usazenina šelfových moří, lidově zvaná „kačinec”. Tento jíl byl pouze základním materiálem a musel se upravovat přísadou spraše v poměru 3:1 (jíl: spraš). Tím získal výborný materiál pro točení na kruhu, al hlavně výrobek při výpalu držel tvar, na vypálených výrobcích výborně držely glazury, po druhém výpalu s dosáhlo jasných barvitých tónů. Barvy a glazury si Jaroslav míchal sám. Bylo to velmi složité a také nezdravé, protože glazury obsahovaly velké množství olova. S tvarováním nádob neměl Jaroslav Úředníček žádné zkušenosti, a proto v počátečním období využíval zkušeností místních hrnčířů. Do práce zaučoval i svou početnou rodinu, celkem 22 dětí. Každý dělal to, co uměl nejlépe. Oldřich a Svatopluk točili za hrnčířským kruhem, Antonín, Božena, Marie, Ludmila malovali. Po vytočení se zboží sušilo čtyři až sedm dní a pak proběhlo první pálení při teplotě 900 – 950 0C. Po dvou dnech se pec otevřela a následovalo malování nádob. Nádoby se musely nejprve ponořit do bílého šmelce. První se nanášely žlutá a modrá, pak se konturovaly černou, červená zůstávala bez kontur. Naposledy se nanesla zelená průhledná barva. Nanesené barvy byly šedivé, lesk získaly až po druhém pálení, po splynutí s glazurou. Keramika se prodávala na poutích u Antoníčka, na Buchlově, na Velehradě a na nejrůznějších trzích. Úředníčkova fajánsová keramika byla na výstavě v Paříži, diplom je z roku 1925, na veletrhu v Praze, prodávala se do Ameriky, Japonska i Kapského Města. Úspěšný rozvoj dílny byl narušen hospodářskou krizí. Výroba se pro špatný odbyt zmenšovala a pro všechny nebylo dost práce. Synové Oldřich a Svatopluk jezdili s hrnčířským kruhem po celé Moravě, ale i na Slovensko a do Čech a předváděli točířskou práci. Počátkem roku 1935 nastal obrat k lepšímu a odbyt se zvyšoval. Tato příznivá situace byla příčinou toho, že syn Oldřich v roce 1936 založil svou vlastní dílnu. Od tohoto roku v Tupesích pracují dvě keramické dílny: První tupeská keramika Jaroslava Úředníčka a Slovácká džbánkárna Oldřicha Úředníčka. Sortiment výrobků byl v dílnách v podstatě stejný: misky, talířky, svícny, popelníky, kropenky, květináče, vázy. V nově vzniklé dílně pomáhal točit hrnčíř František Petráš. V malírně již pracovalo šest maléreček podle vlastního vzorníku. V roce 1940 pracovalo v Jaroslavově dílně 18 pracovníků, u Oldřicha 25. Obě dílny přečkaly tíživé válečné období. V letech 1940 – 1945 tupeské fajánsí nakupovaly především německé firmy, ale zákazníci byli i v obsazených zemích a větších městech protektorátu. Po válce vznikla svízelná situace v odbytu zboží pro obě dílny. Dílna Oldřicha Úředníčka byla pružnější a podařilo se jí prosadit do zahraničí: Švédska, Švýcarska, USA a Kanady. Dílna zakladatele tupeské fajáns Jaroslava Úředníčka dokonce zastavila práci a po vzájemné dohodě s k 1.1. 1947 obě firmy sloučily v jeden podnik. V r. 1949 se ujal vedení výroby zeť Oldřicha Úředníčka Ladislav Hartl. Ten přivedl dílnu do družstva umělecké výroby Lidová tvorba v Uh. Brodě. Jeho zásluhou bylo, že výroba přežila v období po r. 1953, kdy na delší dobu stagnoval zájem o fajánsové zboží. V tomto období se stala novým výrobním programem výroba školních pomůcek, k nimž patřila především souprava malované keramiky jako pomůcka výtvarné výchovy. Vyráběly se také hliněné flétny – okaríny. Snaha po získání přízně zákazníků vedla představenstvo Lidové tvorby k navázání spolupráce s výtvarníky, manžely Radovými a Julií Horovou. Z jejich dlouhodobé spolupráce s dílnou vznikly nové poutavé výrobky, které se vyznačovaly novým moderním pojetím se střízlivými glazurami bez další výzdoby.